something blog:D

PSYCHOLOGIE

Úzkostné emoce

Emoce poskytují rámec pro naší mysl a naše jednání. Všichni si umíme představit, co znamená, když má někdo dobrou a špatnou náladu. Často jsme to využívali: "Zajdu za tátou, dnes má dobrou náladu, určitě mi to povolí…nebo: Dnes po něm nic chtít nemůžu, má špatnou náladu.". Pocity a emoce odrážejí libě či nelibě hodnocení sebe, okolí, ostatních a očekávání od budoucnosti. Můžeme rozlišovat dva typy emocí - afekty a nálady.

Afekty

Jsou prudké emoce, které rychle vzplanou, vyvrcholí a zpravidla za krátkou dobu (minuty až hodiny) odeznějí. Sem patří hněv, strach, radost, úzkost apod. Afekty jsou spojeny s výraznými tělesnými pocity - bušením srdce, zrychleným dýcháním, pocením, napětím svalstva atd.

Nálady

Jsou emoce, které se mění jen pozvolna, táhnou se hodiny, dny a týdny a tvoří pozadí pro celé prožívání. Nálada může být klidná, normální ale také depresivní, úzkostná, podrážděná. Nálady jsou rovněž spojeny s tělesným prožíváním, ale nejde o prudké rychle vznikající a odeznívající pocity, ale spíše o dlouhodobé tělesné pocity, jako je tíha ve svalech, únava, dlouhodobé napětí, bolesti ve svalech, bolesti hlavy, nespavost, nechuť nebo naopak nadměrná chuť k jídlu apod.

U sociální fobie je častá úzkostná nálada související s očekáváním nebezpečí (anticipační úzkost). Při vystavení se obávaným situacím se dostavují úzkostné afekty. Úzkostná nálada se projevuje stálým očekáváním nebezpečí, jakoby se něco mělo stát, co může jedince ohrozit. Nemusí to být nic konkrétního, ale schází pocit jistoty a bezpečí. Úzkostná nálada může tvořit pozadí pro úzkostné afekty, jako je strach, samotná úzkost, panika, zlost, vztek na sebe, bezradnost.

Úzkost

Je pocit psychického napětí, jakési očekávání něčeho nepříjemného, ale člověk neví, co to má být. Úzkost je vlastně strach, který nemá předmět. Na rozdíl do strachu, který nás pudí k útěku, úzkost vede ke strnulosti - nemáme před čím utíkat. Při úzkosti člověk může přešlapovat z nohy na nohu, posedává, těká myšlenkami z jedné věci na druhou, nedokáže se soustředit a žádnou věc domyslet. Mívá pocit, že mu ze spousty starostí praskne hlava. Pro sociální fobii je typická anticipační úzkost. Jde o strach, který se dostaví daleko dříve (často hodiny, ale i dny), než dochází k obávané sociální situaci. Anticipační úzkost je někdy dokonce větší, než je pak úzkost při vystavení se situaci přímo.

Strach

Je pro sociální fobii nejtypičtější. Strach, že se ztrapním, znemožním, všichni uvidí, jak jsem selhal. Strach, že se objeví nepříjemné nebo dobře viditelné tělesné příznaky úzkosti apod.

Podrážděnost

Častá úzkost a napětí mohou u některých lidí vést k podrážděnosti. Pak mohou vybuchnou nečekaně hněvem nebo lítostí. Stačí k tomu malý podnět.

Vztek na sebe

Člověk trpící sociální fobií se na sebe zlobí z mnoha důvodů. Pro svou domnělou "těžkopádnost, hloupost, zbabělost, chyby, neschopnost něco změnit". Snadno se stává sám sobě nepřítelem a trestá se tím, co si o sobě říká. Často degraduje sám sebe. Někdy se stává sám sobě nepřítelem natolik, že cítí sám k sobě až nenávist.

Bezmoc a beznaděj

Potíž sociální úzkosti překonat vlastními silami vede k bezmoci a beznaději. Postižený pak snadno propadá depresi a má pocit, že už nikdy situaci nezmění, nebude nikdy spokojený či šťastný. V těchto chvílích ho mohou napadat myšlenky na sebevraždu.

Závist a pohrdání

Jsou emoce, ke kterým se lidé neradi přiznávají, nicméně patří do běžného lidského repertoáru. Lidé trpící sociální fobií nejčastěji závidí úspěch, zejména společenský, oceňování, pohodu, spontaneitu, výmluvnost apod. Někdy je závist až kousavě krutá a týrá svého nositele. Další emocí, kterou lidé rovněž neradi přiznávají, je pohrdání. Je to paradoxní, ale lidé trpící sociální fobií často pohrdají podobně postiženými lidmi - připadá jim trapné, že někdo jiný je sociální neobratný, uniká ze sociálních situací, zadrhává se při řeči, červená se, projevuje navenek úzkost apod. Proto čekají, že druzí jimi budou také pohrdat. Zdraví sebevědomí lidé však nemají sklon k pohrdání. K přirozenému sebevědomí totiž patří samozřejmá úcta ke všem lidem.

Pocit ztráty

Ztráta, kterou člověk trpící sociální fobií může prožívat, může být reálná nebo symbolická. Při reálné ztrátě jde většinou o ztrátu blízké osoby, ztrátu sociálního postavení, ztrátu bezpečí a jistoty. Tyto ztráty jsou nakonec většinou důsledkem vyhýbavého chování, kdy druzí lidé na vztah nakonec rezignují a ponechají postiženého sobě samotnému. Ze symbolických ztrát jsou to nesplněné sny, nerealizované vztahy a ambice, nenaplněná očekávání, která vinou sociální fobie nejdou naplnit.

Smutek

Prožitky smutku patří ke zkušenosti každého člověka. I zdravý člověk bývá smutný z neúspěchu, nešťastný, když ztratí někoho blízkého nebo když se mu nedaří smysluplně naplňovat svůj život. Od sociální fobie ke smutku a posléze depresi není daleko. Smutek zabarvuje vnímání, takže člověk všechno kolem sebe vidí "černě", vyhledává jen své neúspěchy, všímá si jen negativního chování druhých k sobě, do budoucna si představuje jen své neúspěchy. Vede k úporným sebevýčitkám. Smutek se může měnit od lehkého pocitu sklíčenosti až po úplné zoufalství.

STRES

Stres můžeme definovat jako souhrn fyzických a duševních reakcí na nepřijatelný poměr mezi skutečnými nebo představovanými osobními zkušenostmi a očekáváními. Podle této definice je stres odpověď, která v sobě zahrnuje jak fyzické, tak i psychické složky. Jinými slovy, stres je stav organismu, který je obecnou odezvou na jakoukoliv výrazně působící zátěž – fyzickou nebo psychickou. Při stresu se uplatňují obranné mechanismy, které umožňují přežití organismu vystaveného nebezpečí. 

Psychické reakce zahrnují přizpůsobení, úzkost a depresi. Pokud stres vede k vyšším psychickým nebo fyzickým výkonům, jedná se o eustres. Tento druh stresu patří k hlavním motivačním prvkům lidského konání. Pokud ovšem působení stresu trvá příliš dlouho nebo přesáhne určitou mez (distres), může vézt k rozhodnutím, jejichž důsledkem je úzkostné (únik) nebo depresivní (ústup) chování.

 

 Důsledky dlouhodobého působení stresu

V dnešní době vlastně podstupujeme simulované stresové situace, které nevedou k ohrožení života, ale naše psychika je tak chápe, a právě proto spouští celou řadu těchto život zachraňujících mechanismů. Ale pokud se tyto situace neustále opakují a přetrvávají, dochází z krátkodobějšího hlediska ke „ztuhnutí svalů“. Z dlouhodobého hlediska je zvýšené uvolňování glukózy jedním z faktorů vzniku diabetes mellitus 2 typu (tzv. stařecká cukrovka), často zvýšený tlak je jednou z příčin trvale zvýšeného tlaku (hypertenze). Tím se dostáváme k dnešní nejrozšířenější civilizační nemoci a tou je ICHS (ischemická choroba srdeční), jejímž asi nejobávanějším projevem je infarkt myokardu. Stres také působí sníženou odolnost žaludeční sliznice k vnějším vlivům, snižením prokrvení sliznice, a to může vyústit v tzv. stresový vřed žaludku.

Zvládání stresu

Stres jako takový se dá řešit jedině snahou o odstranění jeho příčin. Léky nebo potravní doplňky mohou pomoci zvládnout některé průvodní obtíže (depresivní nebo úzkostné stavy apod.). Za určitých okolností mohou být užitečnými pomocníky při překonávání těžké životní situace.

Každodenní stres se lidé snaží zvládat různými způsoby, které mj. zahrnují fyzické cvičení, různé relaxační techniky, meditace atd.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

DEPRESE

Deprese je závažná duševní porucha projevující se dlouhodobě pokleslými náladami jedince. Má skličující charakter, subjekt upadá do trudnomyslných úvah a světa nazírání. Pociťuje často úzkost a osamocenost. Je téměř neschopen smysluplné činnosti a okolí se jeví jako lenoch. Jeho myšlení se zpomaluje a chřadne jeho reakce na radostné podněty. Cítí se ublíženecky, na obtíž, méněcenný. Ztrácí zájmy a chladně reaguje na podněty. Deprese je nemoc a netrvá krátkou chvíli, její léčba je pomalá. Označení deprese se běžně užívá v lidské mluvě pro stresové a jiné stavy („Mám depku“ apod.), ale většinou jde o chybné označení. Pokud použijeme učení o sedmi kardinálních hříších, je tam deprese označena jako tzv. duchovní lenost. Člověk odmítá využívat potenciál svých schopností, není ochotný jednat, nebo se starat. Neposlouchá hlas svého svědomí a neplní svou osobní karmu. Dříve opravdu byla lenost nazývána hříchem smutku (lat. tristitia). Dnes by se dal nazvat také jako apatie, neradostnost.

Vznik

Deprese se podle příčiny vzniku dělí na: 

• endogenní – příčina je v poruše chemie mozku,

• reaktivní – reakce na nějakou stresovou událost,

• organická – při organickém poškození mozku (např. úrazy, nádory), krvácení, endokrinní poruchy, poruchy jater či slinivky břišní (např. cukrovka),

• farmakologická – způsobená některými léky či přípravky (např. hormonální antikoncepcí).

V současnosti se od dělení na endogenní a reaktivní upustilo, téměř vždy lze nalézt souhru vnitřních dispozicí a vnějších faktorů. Pokud se jedná o reakci na jednoznačnou událost - úmrtí, rozchod, ztráta zaměstnání., hovoří se o poruše přizpůsobení.

Projevy

Pro depresi je charakteristická dlouhodobě zhoršená nálada, pocity beznaděje a bezvýchodnosti. Nemocný se přestává zajímat o dřívější příjemné aktivity a přestává z nich mít potěšení - například se přestává zajímat o koníčky a zájmy a o sex. Dále dochází ke změně spánku, nemocný zpravidla hůře usíná a brzy se budí, ale může spát i více než je obvyklé. Podobně je to s chutí k jídlu, zpravidla se chuť sníží, nemocní hubnou, někdy se změní i samotná chuť jídla, bývá bez chuti. Někdy je naopak chuť k jídlu zvýšená, nemocní příbírají. Dále dochází k poruchám koncentrace, nemocní se nemohu soustředit na práci, na četbu, často u aktivit dlouho nevydrží. Charakteristická je i ztráta energie. Mohou se objevit sebevražedné myšlenky. Může se i projevovat poruchami paměti, kdy budí dojem dementního člověka. Reaktivní deprese se rozvíjí rychleji než endogenní a je zde přítomen jasný provokující moment. Zde bývá deprese větší večer.

 

CO S TÍM?

Léčba deprese patří jednoznačně do rukou odborníkům, lehčí stavy mohou být léčeny praktickým lékařem, jistější je však péče psychiatra či psychologa.